Historie

  Rudolfinum dnešní Dům umělců, bylo postaveno J. Schulzem a J. Zítkem v letech 1876-1884 a pojmenováno na počest korunního prince Rudolfa, který se osobně přijel 7.února 1885 podívat na slavnostní otevření. Tento stánek umění financovala Česká spořitelna nákladem 2 miliónů zlatých. Záměrem bylo postavit budovu důstojnou a krásnou, proto po důkladné odborné přípravě byla vypsána soutěž v lednu 1874, vyzváni byli architekti pražští i vídeňští. Jednalo se o úkol skloubit provoz koncertních produkcí konzervatoře, galerie a muzea. Mezi vyzvanými byli J. Zítek, J. Schulz, kteří ihned došli názoru, že je nutné oddělit provoz hudební od výstavního. Toto řešení vzbudilo pozornost a Zítek a Schulz vypracovali nový projekt, pořídili se úplné plány, rozpočty a veškeré podklady tak, aby stavba byla přesně provedena. Výstavbu vedl Josef Werich. Stavět se začalo po předání parcely v dubnu 1876. Teprve však v roce 1878 bylo dosaženo rovnosti v úrovni základu a sklepů. Zdržení bylo způsobeno obtížemi při základových prací, neboť se stavělo na navážce, kde po staletí na haldách byl skladován sanytr. Ulici mezi zábradlím a Rudolfinem se říkalo Sanytrová podle obrovských hald páchnoucího sanytru (lidový název ledku), z něhož se vyráběl střelný prach. Haldy dosahovali až do výše třípatrových domů a byly zde od 16.do začátku 19. století. Stavbu realizovalo pět pražských stavitelů, z nichž dva J. Bělský a F.  Havel se nedočkali ukončení stavby, kterou dokončil syn J. Bělského Kvido. Stavba byla kolaudována roku 1884.  

Budova je korunována na atice stojícími plastikami hudebních skladatelů a výtvarných umělců, jejichž autory byli rakouští, němečtí a čeští sochaři. Největší podíl na plastické výzdobě budovy má B.Schnirch, autor plastických detailů v interiéru, tří plastik atikových, sfing při západním vstupu, lvů při východním podjezdu a dvou ženských postav,ztělesňujících hudbu světskou a církevní, které jsou umístěny na balustrádě lemující schodiště hlavního vstupu do koncertního sálu. Interiér Rudolfina je poměrně chudý na uměleckou výzdobu. Strop a kuloáry jsou pojednány pompejánskou a renesanční groteskou od vídeňského malíře P. Isella. Rudolfinum je svým konceptem a ušlechtilostí architektury ojedinělým uměleckým činem ve střední Evropě své doby. Je tu potlačen detail, aby vynikla estetická hodnota celku. Tuto stránku rozpoznal již velmi záhy a v době, která proti historismu programově bojovala, v roce 1913, Pavel Janák, který ocenil modernost dispozice a klasičnost výrazu. Nemenší úctu k této architektuře projevil A. Engel, autor předposlední rekonstrukce budovy v roce 1941, nejvýznamnější český klasik moderní doby.

Od slavnostního otevření fungovala budova Rudolfina bez velkých zásahů 33 roků. Při hledání některé stávající budovy pro umístění poslanecké sněmovny nového československého státu padla volba na Rudolfinum. Rozhodnuto bylo 13.4.1919. Autorem poměrně nevelkých zásahů v jižní budově, jimiž bylo upravováno pódium koncertního sálu, byl V. Roštlapil; ten rovněž navrhl přepříčkování  severního a východního křídla severní budovy. Do roku 1922 se zdálo, že je Rudolfinum pro parlament jen dočasným sídlem, avšak, když byl prof. R. Kříženecký pověřen úpravou nutnou pro řádný chod poslanecké sněmovny, nedalo se již zásadním zásahům zabránit. Návrh z 5.5.1924 je dokladem míry těchto úprav; i koncertní sál byl dotčen odstraněním varhan a vytvořením rovného pohledu koncertního pódia. Rovněž byly upraveny foyer a vestibul. V severní budově bylo nutno vytvořit kanceláře, jídelny, poslanecké kluby. Zřízení úřadoven prezídia padl za oběť velký výstavní sál a čtyři kabinety, a to zbořením meziprostorové stěny, přepříčkováním a přestrojením.  

V roce 1940 a 1941 byli pověření A. Engel a B. Kozák ministerstvem veřejných prací, aby uvedli Rudolfinum do stavu, v němž by mohlo sloužit původním účelům. Týkalo se to však především jižní budovy. Byl rehabilitován koncertní sál, včetně obnovení pódia a upraveno vše tak, aby byla zlepšena akustika, která byla kritizována již při zahájení v roce 1885. Tvůrčím činem A. Engela bylo zřízení malého koncertního sálu v přízemí. Jinak byla severní budova ponechána ve stavu, do něhož byla přestavěna pro parlament. Nebyly to však jenom stavební zásahy, které stavbu a architekturu devastovaly, byli to i četní uživatelé, kteří, zejména severní budovu používali bez jakéhokoliv ohledu, až nadešla doba, kdy bylo nutno přistoupit ke generální rekonstrukci.  

Nezbytnost rekonstrukce stavebně dožitého objektu Rudolfina po 105 letech jeho existence byla konstatována na počátku roku 1989. Rudolfinum bylo v té době sídlem tří institucí – České filharmonie, Akademie múzických umění  a Konzervatoře. Statická zchátralost a dožívající infrastruktura objektu již dále neumožňovali umístění a důstojnou práci obou škol a České filharmonie. V téže době bylo v duchu paradoxů té doby Rudolfinum - tehdejší Dům umělců - zařazeno mezi národní kulturní památky, tedy mezi objekty nesmírné historické a umělecké ceny, na jejichž obnovu stejně většinou nebyly peníze. Rudolfinum však mělo štěstí, neboť vláda, tehdy ještě ČSSR , rozhodla o jeho rekonstrukci. Stanovila rovněž rozsah rekonstrukce, po jejímž dokončení se měla do objekty opět vrátit Česká filharmonie i obě školy, a navíc zadala vybudování podzemního parkingu před Rudolfinem.

        17.11.1989 se pohnuly dějiny Československa a s nimi i historie rekonstrukce Rudolfina. Uplatněním vlivu odborné veřejnosti i posílením úlohy České filharmonie bylo zásadním způsobem změněno zadání – rekonstrukce bude provedena s naprostým respektováním původního stavu objektu tak, jak byl v roce 1885 dokončen podle projektu J. Zítka a J.Schulze, s tím,že jediným uživatelem bude Česká filharmonie. Zahájení rekonstrukce, původně plánované na leden 1990, bylo odloženo, zpracované projekty bylo možno zahodit a začít znovu. Bez smlouvy, bez jakékoli jistoty. Začátek rekonstrukce 1.5.1990 byl mimořádný. Pracovalo se 20hod.denně, 7 dnů v týdnu a bez šance dělat chyby. Byly použity nejmodernější známé technologie, vynikající materiály domácí či z dovozu. Všechny komponenty byly před použitím podrobeny náročným zkouškám. Celá stavba byla prováděna pod soustavným a náročným dohledem orgánů památkové péče. Specifickou otázkou byla akustika  Dvořákovy síně, kde bylo nutno zachovat, případně zlepšit akustickou charakteristiku proslulého koncertního sálu. Zajímavá je i skutečnost, že Dvořákova síň se stala jedním z nejlépe vybavených nahrávacích studií. Rekonstrukce byla ukončena za 23 měsíců 31.března 1992.  

Prohlédnout si všechny prostory Rudolfina je značně náročné, v budově je totiž téměř 1000 místností. Dominantou jižní části Rudolfina je Dvořákova síň s 1023 míst k sezení z toho je 417 křesel na balkóně, 81 sedadel v prostoru u varhan a 606 křesel v hledišti v přízemí, kde jsou také 2 místa pro invalidní vozíky. Bezbariérový přístup pro handicapované návštěvníky je zajištěn jednak z úrovně parkeru a po dokončení podzemního parkingu i z tohoto prostoru. Celá severní část Rudolfina je učena k výstavním účelům. Ústředním prostorem této části budovy je velká dvorana se slavnostním schodištěm, které tvoří hlavní přístup k výstavním sálům v prvním patře, z nichž většina má horní osvětlení sklepními stropy. V úrovni zvýšeného přízemí je dvorana obklopena ještě dalšími pěti výstavními sály. 

Celková plocha výstavních prostor je zhruba 1800 m2 . Ve zvýšeném přízemí je také malý koncertní sál s 221 křeslem a s dvěma místy pro invalidní vozíky. Součástí významných  prostor jsou spolu s prezidentským salónkem i reprezentační místnosti sloužící pro potřeby ředitele České filharmonie, dirigenta a sólistů. Veřejnosti přístupné prostory představují pouze 50% celého objemu budovy. Ve zbývajících místnostech jsou zkušebny, nahrávací studia, ladírny, šatny, klub, kanceláře, sklady, dílny a další tech. prostory, samozřejmě nechybí nezbytné technické zázemí. Rudolfinum je novorenesanční budova a je dosud nedoceněna a to přes skutečnost, že svým dispozičním uspořádáním výceúčelového kulturního domu předběhla dobu téměř o jedno století.  

Svou polohou, v sousedství Umělecko Svou polohou, v sousedství Uměleckoprůmyslového muzea, filosofické fakulty Univerzity Karlovy a vysoké školy uměleckoprůmyslové, na hranicích Starého města a Malé strany, je přirozeným kulturním centrem Prahy.